Včera jsem začala číst knihu: "Jaký otec, takový syn"- Hunter S. Fulghum, 1996. Podotýkám, že jsem si ji půjčila v knihovně, kde jsem s sebou měla oba Lumpíky a už to samo sobě je jeden z nezapomenutelných zážitků matky na plný úvazek. Ale zpět ke knize. Jedna z povídek mě přivedla k zamyšlení a zavzpomínání...
Ten mladší Lumpíno (dnes 2 roky, 2 měsíce) měl rizikové těhotenství. Měl několik cyst na mozku, absolvovali jsme několik vyšetření, odběr plodové vody... navíc kolem nás už pobíhal starší Lumpíno. (Kluci mají od sebe 1 rok a 5 měsíců). Narodil se jen 5 dní před termínem, celkem rychle. Byl to bojovník od prvního dne.
Časem se ukázalo, že je na svůj věk pozadu s pohybem, nechtěl na bříško, nezvedal hlavičku. Když konečně hlavičku udržel, neuměl lézt po čtyřech a tak zvláštně se po zemi šoupal. Docházel na neurologii a na rehabilitace, cvičil Vojtovu metodu. Připravovali nás na možnost, že by se nemusel vůbec postavit na nohy. Blížily se první narozeniny a pořád nic. V den svých prvních narozenin se konečně sám postavil na nohy, opíral se o ohrádku, ale stál! Každý rodič prožívá první krůčky svého potomka, ale my měli neskutečnou radost z toho, že stál na svých hubených a dlouhých nožkách. Na první krůčky jsme si museli počkat, ale jakmile se rozchodil, už se vlastně nikdy nezastavil.
Stále pobíhá, skáče, tančí. Ani u toho jídla se nezastaví. Jen postýlka, když ho tam konečně dostaneme, je místo, kde se zastaví a dobíjí baterie, aby mohl ráno zase vyběhnout... Zřejmě si řekl, že když ho to stálo tolik slziček při cvičení a tolik modřin z pádů, že si to běhání prostě užije naplno a tak i celý život. Ať dělá, co dělá, čiší z něho taková radost ze života, do všeho se vrhá po hlavě a tolik toho chce každý den stihnout.
Je pravda, že od chvíle, co běhá, jsem se ani já nezastavila. Dnes už dohnal svého brášku nejen ve schopnostech, ale ve výšce a ve váze. Jsou to parťáci, kteří se navzájem hecují, podporují, objímají a mlátí, hádají a brání jeden druhého. Každý den něco vyvedou, každý den mají chvíle, kdy neposlechnou, každý den jsem večer unavená a šťastná, že konečně spí. To je pravda.
Teď se na ně dívám, jak společně na zahradě nakládají na traktůrek hlínu a odvaží neznámo kam a jak je to dle jejich výrazu neskutečně důležitá práce, říkám si: zaplať pánbůh, že je to takový bojovník a tenkrát to nevzdal!
Ten mladší Lumpíno (dnes 2 roky, 2 měsíce) měl rizikové těhotenství. Měl několik cyst na mozku, absolvovali jsme několik vyšetření, odběr plodové vody... navíc kolem nás už pobíhal starší Lumpíno. (Kluci mají od sebe 1 rok a 5 měsíců). Narodil se jen 5 dní před termínem, celkem rychle. Byl to bojovník od prvního dne.
Časem se ukázalo, že je na svůj věk pozadu s pohybem, nechtěl na bříško, nezvedal hlavičku. Když konečně hlavičku udržel, neuměl lézt po čtyřech a tak zvláštně se po zemi šoupal. Docházel na neurologii a na rehabilitace, cvičil Vojtovu metodu. Připravovali nás na možnost, že by se nemusel vůbec postavit na nohy. Blížily se první narozeniny a pořád nic. V den svých prvních narozenin se konečně sám postavil na nohy, opíral se o ohrádku, ale stál! Každý rodič prožívá první krůčky svého potomka, ale my měli neskutečnou radost z toho, že stál na svých hubených a dlouhých nožkách. Na první krůčky jsme si museli počkat, ale jakmile se rozchodil, už se vlastně nikdy nezastavil.
Stále pobíhá, skáče, tančí. Ani u toho jídla se nezastaví. Jen postýlka, když ho tam konečně dostaneme, je místo, kde se zastaví a dobíjí baterie, aby mohl ráno zase vyběhnout... Zřejmě si řekl, že když ho to stálo tolik slziček při cvičení a tolik modřin z pádů, že si to běhání prostě užije naplno a tak i celý život. Ať dělá, co dělá, čiší z něho taková radost ze života, do všeho se vrhá po hlavě a tolik toho chce každý den stihnout.
Je pravda, že od chvíle, co běhá, jsem se ani já nezastavila. Dnes už dohnal svého brášku nejen ve schopnostech, ale ve výšce a ve váze. Jsou to parťáci, kteří se navzájem hecují, podporují, objímají a mlátí, hádají a brání jeden druhého. Každý den něco vyvedou, každý den mají chvíle, kdy neposlechnou, každý den jsem večer unavená a šťastná, že konečně spí. To je pravda.
Teď se na ně dívám, jak společně na zahradě nakládají na traktůrek hlínu a odvaží neznámo kam a jak je to dle jejich výrazu neskutečně důležitá práce, říkám si: zaplať pánbůh, že je to takový bojovník a tenkrát to nevzdal!
Komentáře
Okomentovat